Vlastíkův Blog

Vzhledem k tomu, že současný svět je pln nenávisti a konfliktů, tak jsem se rozhodl proti tomu něco udělat a přihlásil jsem se na akci: Košt za světový mír.

I ostatní vzali tuto výzvu velice vážně a proto se v soutěži objevilo k hodnocení 27 vzorků slivovice a 6 vzorků ovocných pálenek.  Jelikož budování světového míru, je velmi seriózní věc, tak i náš košt se řídil seriózními pravidly. Každý si sám nalíval vzorek do čisté štamprle ( to proto, aby nemohl někdo někoho nařknout, že ho opil) Po  5 vzorcích následovala krátká přestávka.  Po degustaci vzorku si člověk kousl do chleba s kouskem sýra, aby se v ústech neutralizovala chuť. Nevěřili byste tomu, co všechno dokážou někteří lidé považovat za slivovici.  Ale na klávesnici pořád ještě vidím, takže jsem to ve zdraví přežil. Ono totiž kromě nejlepších míst, se také vyhlašoval  patok roku. Tato cena měla několik vážných favoritů a rozhodnout mezi nimi nebylo v žádném případě jednoduché. Celou dobu jsem trnul, že toto ocenění získám já, ale nakonec patok roku získal někdo jiný! No a říkat kdo to vyhrál je stejně zbytečné, protože každý si myslí, že pouze ta jeho slivovice je nejlepší!

Když jsem se dneska probíral svou e-mailovou schránkou, narazil jsem na jeden e-mail od kolegyně. Řekl jsem si, a zas další pytlovina která bude končit větou pošli to dál.  Ale tentokrát jsem se z nějakého důvodu rozhodl si tento e-mail přečíst. A musím říct, že jsem se s většinou myšlenek ztotožnil a proto výběr z toho e-mailu uvádím tady.

Vlastík

Vlak „život“

Před časem jsem četl knihu, ve které byl život přirovnaný k cestě vlakem. Je to zajímavé čtení, pod podmínkou, že ho správně interpretujeme.

Život není ničím jiným, než cestou vlakem: skládající se z nastupování a vystupování,  nehod, příjemných překvapení ale též samoty

Narozením nasedáme do vlaku a střetáváme tam osoby, se kterými bychom  si přáli zůstat po celou cestu: naše rodiče.

Bohužel pravda je jiná.  Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás svojí citlivosti a nenahraditelné  vazby k nim.

To ale nepřekáží tomu, aby nastoupily jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými.  

 Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky. 

 Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt. Tací, kteří při cestovaní vyvolávají jen smutek…A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou připraveni stále pomoct nemohoucím.  Mnozí po vystoupení zanechávají stálou stopu…

Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo.  

Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech, které jsou nejdál od toho našeho.  Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich.Samozřejmě nic nebrání tomu, abychom se během cesty rozhodli, - i když s těžkostmi - opustili náš vagón a vypravili se k nim…

Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou.

 Nevadí; tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávaní a rozluček…Ale nikdy návratů. A proto absolvujme naši cestu nejlépe, jak se dá 

Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti. Pamatujme, že v některém momentu cesty můžou koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět… 

Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk, ale také se najde někdo, kdo nám bude rozumět.

Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci, a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku. 

Tento víkend jsem opravoval písemky. A zase jsem si pro sebe říkal, jako už několikrát, proč je vymýšlím někdy tak dlouhé, když to pak musím opravovat. A na to, že jich bylo tolik moc, jsem nezaznamenal žádnou vtipnou odpověď. Zatím nejvtipnější odpověď, kterou jsem v písemkách našel, byla na otázku: Jaké pohyby vykonává planeta Země a jak dlouho trvají? Jeden žák mi napsal: Země se točí dokolečka a trvá to tak dlouho, dokud se neotočí.

Jinak v následujících měsících mne čeká celkem bohatý (kulturně společenský) program. Už mám lístky na zimní Master of Rock, za dva týdny pojedu na koncert skupiny Nazareth, a ještě se ke konci listopadu chystám na Apokalypsu do Boby centra.  Jsem zvědavý, jestli to minimal techno bude tak hrozné jak se o tom říká. Tož kdybyste někdo na nějakou s těch akcí taky valil, napište, protože čím větší grupa tím lepší.

Minulý školní rok byl u mne na praxi praktikant. Jmenoval se David, znal jsem ho od dětství a mezi jeho povinnosti na praxi bylo absolvovat několik náslechů. Náslech vypadá tak, že praktikant sedí vzadu, sleduje průběh hodiny a píše si poznámky. Po skončení jednoho z náslechů proběhl mezi mnou a Davidem tento rozhovor:

D: „ Ty Vlasťo, prosím Tě, za koho jsi mne to posadil?“

J: „ Proč co se stalo?“

D: „No víš, přede mnou seděl jeden klučina, který celou hodinu  prděl !“  

Před několika týdny za mnou přišla jedna kolegyně a prý jestli bych nezašel do solné jeskyně.  Tož v krematoriu i v pivovaře jsem na exkurzi byl, ale v něčem takovém jako solná jeskyně ještě ne. Pomalu mne začala ovlivňovat zvědavost, protože jsem si v nějakém velmi chytrém časopise přečetl, že prý je to stejně dobré jak u moře.  No nevím, vlny a hezké pohledy na pláži žádná jeskyň nenahradí.  Ale špatné to nebylo.  Vešli jsme do místnosti, kde na zemi byla spousta soli, a ze stropu vyčnívaly sádrové imitace krápníků. Kromě toho se v jeskyni nacházely dvě fontány. Při vstupu jsme každý dostali deku, aby nám nebyla zima.  Pro mne to bylo naprosto zbytečné, protože v mém zimním království (rozuměj kabinet zeměpisu) je chládek furt.  Lehl jsem si na lehátko, to dost zavrzalo, zaklonil jsem se dozadu a hlavou skoro praštil do solného šutru, o němž hlas z repráku tvrdil, že je hrozně starý a dovezený až z pohoří Himaláje. To by mne zajímalo, jak to od  tama vozí až sem. Po celou dobu hrála relaxační hudba, takže kdybych nemluvil s kolegyní, co ležela vedle mne, tak bych to asi brzo zalomil. Asi po 45 minutách naše solná seance skončila, teda že by to bylo nějak extra, to určitě ne, ale za zkoušku to stálo.

Říká se, že člověk by měl být skromný a neměl se chlubit, obzvláště něčím co udělal někdo jiný. Ale který učitel se rád nepodělí s radostí, když jeho žáci (v tomto případě žačky) udělají něco co je fajn. Je to určitě lepší, než když člověk poslouchá, co kdo zas z jeho třídy vyvedl či provedl.

No konec řečí a pojďme přímo k věci. Na začátku roku za mnou přišly holky z mojí třídy, s otázkou co bych řekl tomu, kdyby se pokusily udělat školní časopis. Samozřejmě, že s takovým nápadem se nedalo nesouhlasit. Za pár týdnů se ve škole na různých místech objevilo první číslo časopisu s názvem Čertíkův měsíčník. Vzhledem k tomu, že toto prémiové číslo se líbilo nejenom mi, ale i ostatním kolegům, rozhodli jsme se toto číslo dát na web školy.

Zde je link: http://www.zstlum.zlinedu.cz/certik/archiv/certik-07-09.doc

Tak a teď už mi nezbývá, než držet holkám palce, aby v tomto pokračovaly dál. A až bude na netu další číslo, tak se o tom určitě tady někde zmíním.